Once again

Vážně jste si mysleli, že to vydržím? Opravdu? Inu možná jste byli stejně naivní jako já, dokud mě nezačaly svrbět prsty a dokud jsem nezačala svým nejbližším vnucovat, jak moc mi psaní chybí. A víte, když se o psaní mluví, něco není v pořádku.

Miluji ten pocit, který mám těsně před tím, než položím prsty na klávesnici. Ten moment, kdy mě od písmen dělí jen pár milimetrů, kdy mě přitahují k sobě a touží, abych se jich dotýkala.

Dotýkám se jich ráda.

Všech.

Nikdy dopředu nevím, které bude první či poslední, nikdy neplánuji,jak tu podivuhodnou směs krásně rozličných tvarů pojmenuji. Někdy je obzvláště jasná s přímou liníí, plná vášně a interpunkce, jindy zas bouřlivě proudí a rozděluje se na tisíce malých stružek, z nichž některé se časem ztratí, aby se vynořily ve zcela jiném světě a některé zas se opět spojí, jen abych viděla, že během své cesty změnily svůj odstín nebo směr; ale vždy  bez toho, aniž by se tahle substance pozastavovala nad požadavkem smysluplnosti, zakotvení v realitě, čase a společenských či jazykových normách, nebo snad aby vůbec hledala a nacházela nějaký svůj cíl nebo účel. Cit mnohdy bývá jediným způsobem, jak ji uchopit.  Srozumitelnost zde není běžným jevem.

Dopředu se omlouvám těm, kteří budou muset výplody mé mysli číst, soucítím s Vámi, někdy je to opravdu těžké :)

Well, here I am,

Once again,

Yen Já