Miluji ten pocit, který mám těsně před tím, než položím prsty na klávesnici. Ten moment, kdy mě od písmen dělí jen pár milimetrů, kdy mě přitahují k sobě a touží, abych se jich dotýkala.

Dotýkám se jich ráda.

Všech.

Zvláštní, že jsem tu skoro přesně po roce od posledního příspěvku. Za ten rok se hodně změnilo, a to hlavně ve mě. Dnes mám termín porodu.

Původní plán byl to moc nepřehánět, naučit se co půjde a vypadnut dřív, než začne jít do tuhýho. Jenže někde mezi počítáním příkladů z biomechaniky s kloboukem Chucka Norrise ve dvě ráno, zvrácenými latinskými vtipy, usínáním na fotkách preparátů v anatomickém atlasu a totálním nedostatkem času na cokoliv, mi na tom všem nějak začlo záležet. Kdybych řekla, že jsem se musela totálně zbláznit, znělo by to nejspíš jako klišé. To, že jsem blázen, je totiž úvodní premisa skoro všeho, co dělám.

"Wtf ?!" říkám si, když uslyším budík a rozlepím oko do černočerné ranní tmy. Cože je za den? Měsíc? Kam že to zase musím??? Všechny ty noční můry o tom, že jsem se nestihla naučit na zkoušku nebo státnici jsou opět realitou. "Vstávat do školy!" Vytáhnu sama sebe za nejbližší končetinu z postele poté, co jsem se do noci učila biomechaniku, biofyziku, anatomii, latinu, nebo nějaké jiné, velice podobné masochistické svinstvo. Proč to pro všechny živé i mrtvé bohy dělám?! Musela jsem se zbláznit (už zase). Jo, chodim do školy (už zase).

Vítej, bosorko, na fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT. Nechť je ti anatomický atlas lehký...

Život je jako voda - jediná jistota je, že se stále mění. Jednou bouřlivě razí cestu na povrch skrze zemi a skálu, víří písky v temných hlubinách oceánů, líně plyne krajinou vstříc mořím nebo staví bílé hory z ledu, jindy se v krystalech něžně snáší na naše zaneprázdněné hlavy. Můžeme se snažit ji zadržet a nebo se jí poddat a užívat si tu šíleně vzrušující jízdu, nebezpečnou svou nepředvídatelností. Pak se vám taky může stát, že vás známí nepoznaj, když stojíte naproti nim. To nevadí. Příště možná vy nepoznáte je. A bude to tak dobře, protože pohyb je esencí života. Pohyb a láska, která je nad tím vším a zároveň součástí a podstatou všeho.

 Musim vážně říct, že ten čas letí. Je tedy pravda, že si neustále vymýšlím nějaké potrhlosti, abych se náhodou nenudila, ale i tak mi přijdou tři mrknutí oka od začátku podzimu tak trochu mach 3 (turbo, jako v těch reklamách). Už se zase chystá léto a já připravuju nový itinerář, protože tentokrát jedem po svejch a pěkně vysoko. Tím myslím sever.

Samhain je pro mě vždy časem zastavení, jako kdybych se vymanila ze silného proudu dění a najednou se vznášela mimo prostor a čas, mrkajíc do tmy změkčené světlem svíček, do ticha s tlumenými ozvěnami. 

 Něco se děje tam vzadu v mojí hlavě. Slyším tikot, ozubená kolečka, cvakající zvučně do absolutního ticha, toho ticha, co ani nepíská. Skoro cítím, jako by měla za chvíli odbít celá. 

Někdy mívám pocit, že život je důkladně propracovaná počítačová hra. Jeden den cvičím na rehabilitaci, další se houpu na lodi a pozoruji velryby, třetí den sedím v autě zaseknutém uprostřed islandské řeky na konci světa, další v sukýnce na pohovoru a po mrknutí oka jsem na koncertu Metallicy na Výstavišti. Počkat, ne, ten je až v dalším levelu, dnes večer...