Yen | Waters of life

Život je jako voda - jediná jistota je, že se stále mění. Jednou bouřlivě razí cestu na povrch skrze zemi a skálu, víří písky v temných hlubinách oceánů, líně plyne krajinou vstříc mořím nebo staví bílé hory z ledu, jindy se v krystalech něžně snáší na naše zaneprázdněné hlavy. Můžeme se snažit ji zadržet a nebo se jí poddat a užívat si tu šíleně vzrušující jízdu, nebezpečnou svou nepředvídatelností. Pak se vám taky může stát, že vás známí nepoznaj, když stojíte naproti nim. To nevadí. Příště možná vy nepoznáte je. A bude to tak dobře, protože pohyb je esencí života. Pohyb a láska, která je nad tím vším a zároveň součástí a podstatou všeho.

Srpen utekl jako ta voda, než jsem se stačila vzpamatovat, stála jsem na Nordkappu a hleděla nad moře, tam někam do dálky a chladu na poslední odlesky slunce. Líbilo se mi nořit do zelených bludišť národních parků, brouzdat se po plážích, usínat s výhledem na zátoku mezi fjordy a užívat si tu odloučenost a to ticho, bytí bez nátlaku, bytí jen tak. Pokud ovšem nepočítám komáří teror ;) Už po cestě zpátky mi v hlavě začaly cvakat kolečka a cvakaly i po návratu domů. Jen tak z povzdálí jsem pozorovala ty pomalé, ale znepokojivě pravidelné pohyby a jejich zvuky a čekala, co zase bude :D No a tak to přišlo.

Z agentury se mi dělalo špatně už dlouho, tak jsem jim jednoduše oznámila, že odcházím. Jo, bez plánu, bez zajištění. No a? Cítila jsem, že je to správně. Chvíli jsem pomáhala známým v nově otevřený hospodě, udělala si další kurzy, jiné jsou v plánu a vypadá to, že všechno jde správným směrem, pomaloučku, polehoučku, masáže, dornovka, cvičení, přichází trochu jistoty, hodně hodně pokory a někde mezi tím velice opatrně i sebevědomí a vnitřní klid. Co přesně bude pořád nevím, ale nijak zvlášť se tím netrápím, protože ta cesta sama je dostatečně zajímavá. Chtěla bych pomáhat lidem, kteří mají podobné starosti se zády jako já a postupně se učím, jak na to. Už rok jsem vegan a je mi dobře, na duši i po těle a myslim, že to souvisí s tím vším. Nemohla bych pomáhat  živým bytostem, zatímco bych ubližovala jiným. Strach a bolest není něco, čím bych chtěla plnit svoje tělo. 

Hned po masérský zkoušce jsme se Zlatohřívákem vyrazili směrem do pouště, podívat se, co písečná pustina Maroka říká o smyslu života. Překvapilo mě, že je ve skutečnosti plná a krásná, třpytivá a proměnlivá. A v ní ten smysl života přišel za mnou, jako by věděl, že tam neuspějou slabé zbytečnosti, ale že tam mohou růst jen silné a důležité věci. Z pouště jsem se vrátila s prstýnkem na levé ruce a s uvědoměním, že jediné, na čem opravdu záleží, je láska. 

Yen Já