Ach ty termíny

Zvláštní, že jsem tu skoro přesně po roce od posledního příspěvku. Za ten rok se hodně změnilo, a to hlavně ve mě. Dnes mám termín porodu.

To plůdě ovšem moc nezajímá a zatím si spokojeně hoví, zatímco já praskám ve švech a zapomínám jak se jmenuju. Je to svym způsobem příjemný, ztrácet sama sebe - to, za co jsem bojovala, to, co bylo tak strašně a nade vše důležitý. Všechno se to nenápadně rozplynulo v pomalu tekoucích vodách něžnosti a klidu. Neříkám, že jsem připravená, čekání navíc nikdy nebyla moje silná stránka, ale nebojím se. Navíc mám výbornýho parťáka, kterej dokonale zvládá dokonce i moje hormonální výkyvy a tím zvýšenou emoční labilitu - klobouk dolů. Školu jsem přerušila a sama sobě jsem pak děkovala při představě, že v osmym měsíci budu mít zkouškové. Jestli se vrátím ukáže čas, vím, že jsem dost blázen na to, abych to zvládla. Pokud budu chtít. 

Příprava na dítě je celkem zajímavá záležitost. Lidi říkaj, že co člověk doteď nestihl, už nestihne nikdy. Pro jistotu jsem prošla všechny svoje diáře a deníky z posledních pěti let, abych našla zapomenuté myšlenky a plány. Překvapily mě dvě věci - někde v mezičase jsem se naučila věci neodkládat a rovnou si je plnit, takže žádné extra nesplněné sny jsem kupodivu nenašla. Ráda bych se ještě vydala na sever, ale to je očividně touha nenasytitelná až trvalá, neboť jsme tam mezitím s mužem strávili dost času. Jen prostě nemám nikdy dost. 

Při bloumání svými starými zápisky jsem však pochopila jiné věci. Opakovaně jsem se vracela k myšlence, že mě nemůže uspokojit nic, co přichází zvenčí. Že mě nejvíc naplňuje to, co naopak vzniká ve mě a projevuje se navenek skrze mě. Tvorba, pomoc přírodě, psaní...myslela jsem. Čtete mezi řádky se mnou? Roztomilé, že? 

Držte nám palce.

Yen