The river flow

Někdy mívám pocit, že život je důkladně propracovaná počítačová hra. Jeden den cvičím na rehabilitaci, další se houpu na lodi a pozoruji velryby, třetí den sedím v autě zaseknutém uprostřed islandské řeky na konci světa, další v sukýnce na pohovoru a po mrknutí oka jsem na koncertu Metallicy na Výstavišti. Počkat, ne, ten je až v dalším levelu, dnes večer...

Neříkám, že ve mě některé události nezanechaly určité následky. Hlavní je asi to, že mě víc než jindy začalo bavit pozorování veškerýho tohohle místama dost ujetýho dění. Paradoxem všeho je, že čím víc věcí se děje, tím klidnější je moje nitro, hladina naprosto nerušená čímkoliv, sametově hladká. Emoce vznikají, ale jsou jen vítr, který se prohání kolem, sem a tam. Věci se dějí samy, aniž bych je nějak víc ovlivňovala, dějí se, jen tak. Nepřemýšlím, vjemy se samy objevují, čistší a jasnější. Vidím a cítím lidi, ti dobří ke mě přicházejí a jsou jako pohlazení. Můj vnitřní svět je malý vesmír, drahocenný poklad, a je jen můj. Nechtěla bych ničí jiný. Všechno voní jako jaro a ticho je ten nejmilejší zvuk, ještě s kapkami deště. Mám vyseta nová masožraví semínka, od srpna novou práci, od včera nový sponky s malejma jahůdkama. Baví mě vařit, hrát si s korálkama a hodně dlouho spát.  Všechno je stejně důležitý a všechno proudí. 

Jo, a chutná mi koriandr, fakt.

Y.