As time goes by

 Musim vážně říct, že ten čas letí. Je tedy pravda, že si neustále vymýšlím nějaké potrhlosti, abych se náhodou nenudila, ale i tak mi přijdou tři mrknutí oka od začátku podzimu tak trochu mach 3 (turbo, jako v těch reklamách). Už se zase chystá léto a já připravuju nový itinerář, protože tentokrát jedem po svejch a pěkně vysoko. Tím myslím sever.

Přemýšlím, na co všechno se psychicky připravit a tajně doufám, že se to tentokrát obejde bez ..ehm..zádrhelů  :D  těch prozaických i těch méně vtipných. Pozorování velryb, medvědů, dny a polární ne-noci v národních parcích, to hučící ticho, co člověka čistí zevnitř a komáři, co ho zocelej navenek. Jop, prostě takovej menší výletek z Wackenu po cestě domů, akorát trochu delší zkratkou.

Od samhainu uteklo jen něco přes půl roku. Mezitím jsem si udělala řidičák, na první pokus a s náležitou hrdostí, takový dáreček k vánocům od sebe pro sebe. Silvestr jsme se Zlatohřívákem oslavili ve staré škole v kouzelné zapadlé francouzské vesničce uprostřed mlhy a ničeho. Magický balzám z dobrého jídla, pití, příjemné společnosti, praskajícího ohně a sněhového ticha. Na začátku roku jsme konečně přestěhovali mámu, který z toho všecho začínalo pěkně hrabat. Zároveň jsme tím zrušili náš domov - domov, kde jsme vyrůstali, kam jsem se narodila já, moje máma i babička. Domov jsme zrušili, ale vzpomínky máme hluboko v sobě a vzpomínáme rádi. Máma si teď  - poprvé v životě - užívá svůj vlastní pokoj, do kterého jsem jí ušila povlečení, novou mechově zelenou heboučkou deku a na chalupě jsem pro ni vytvořila sadu obrazů, běhajíc kolem nich bosky po trávě dlouho do noci.

Po další sérii rehabilitací jsem se rozhodla, že přece musí být způsob, jak si pomoct sama, nebýt odkázaná na cizí lidi, aby mě zbavili bolesti, pokaždé někdo jiný, znova a znova. Úplně náhodou jsem narazila na Spirální stabilizaci a Dornovu metodu, které mi jako jediné během relativně krátké chvíle pomohly dát se dohromady. Čím víc jsem poznávala, tím víc mě to táhlo dál a hlouběji. Jsem  terapeut a zatím pomáhám svým blízkým a přátelům, hlavně pro radost (a za buchty) a sbírám zkušenosti a nové poznatky. Cvičím takřka každý den a konečně to vypadá, že bude líp. Pochopila jsem totiž, že co jeden lékař označí za nezvratné, člověk sám může změnit svou snahou a tvrdou prací. Autority pro mě přestávají být jedinou pravdou. Jakmile mám pod rukama dýchající bytost, cítím její svaly a zkoumám a napravuji klouby, je to něco naprosto přirozeného a vim, že je to tak správně. Nedá se to srovnávat s prací, kterou dělám pro peníze a každé ráno se ptám, proč tam stále chodím. 

Poznávám, že pokud chci něco změnit, musím začít tam, kde je to nejtěžší, sama u sebe. Tentokrát přímo na kost, bez řečí. Pomalu se učím nestavět kolem svý něžnosti a citu hradby z oceli a žít tak, jak mi velí moje duše. Ať už s tim slovem lidi spojujou cokoliv, veganství pro mě znamená cestu uvědomění. Je to snazší než si všichni myslí a mě je líp než kdy dřív.  Jsem vegan kitchen master druhého stupně a jsem na sebe náležitě pyšná. 

Mezitím žiju obyčejný život, Metallica sem, Muse tam, Masters a Wacken se blíží a já konečně uvidim kamarády z daleka. Protože to je to, na čem záleží. 

A na zlatých můrách, samozřejmě. Těch co se třpytí ve vlasech Zlatohříváka.

A na závěr klasicky - co si pro mě připravilo léto??? Ech... :D

Y.