tik tak

 Něco se děje tam vzadu v mojí hlavě. Slyším tikot, ozubená kolečka, cvakající zvučně do absolutního ticha, toho ticha, co ani nepíská. Skoro cítím, jako by měla za chvíli odbít celá. 

Viděla jsem věci, které bych možná radši nechala neobjevené, kdybych měla tu možnost. Slyšela jsem o tradičním kulturním šoku, když člověk přijede do Indie. Špína, všudypřítomný pach hnijících odpadků všude na hromadách, výkalů posvátných krav, potulných psů a kolemjdoucích lidí, smíchaný se specifickým omamným zápachem smogu, děti hrající si mezi tím vším, současně s čerstvě narozenými selaty vedle silnice, všichni pokryti mouchami, které všechny zmíněné ingredience dostávají do tranzu naprostého mušího ráje. V Indii je dobré být mouchou, člověkem určitě ne. Na ulicích na holé zemi spí tolik lidí, až se to za chvíli zdá jako takřka normální. Muži, ženy, malé děti, přikryté látkou, živé, nebo mrtvé. Duchovno? Možná, někde. Schované hluboko uvnitř chrámů, zapadlých ašramů, hluboko hluboko v srdcích žebrajících stařenek a malých holčiček zabalených do hadrů na podlahu. Jindy schované pod zářivým sárí, pokrytým blištivými kamínky a barevnými výšivkami, pod tajemným usměvem místních žen, které si chtějí šáhnout na bílou kůži. Někde tam určitě bude. Utopené v bazénku na očistu před modlením, kde si děti vyplachují ústa a myjí nohy spolu s ostatními. Pokryté mouchami. Někde tam musí být, v hromadách plastů, které přebírají bosé děti. Nikdo nejí maso a neumí říct ne, aby nezarmoutil. Že by to bylo ono? Nebo sošky Ganéši ve vozítkách taxikářů, kteří musí často zastavovat, aby se kolemjdoucích zeptali, kudy jet, protože neumějí číst? Nevím...možná v Bangladéši, v hlavách lidí, kteří se jako ty mouchy sesypou kolem Vás, obklopí vás tak těsně, že vidíte jen hradbu z těl. Co chtějí? Sami to nevědí. Ta moucha to alespoň ví. Trochu mě bolí srdce, částečně pro všechny, který jsem potkala a taky pro dvě malý úžasný holky, se kterýma jsem mohla trávit čas v Bangladéši. Bylo mi ctí, že si před námi poslední den paní domu odhalila vlasy, krásné, tmavě čokoládové, sahající až do pasu, protože tím patříme do rodiny. Taky by mi nevadilo, kdyby mi to letadlo uletělo, zlatá Orony, ale musím domů. Dej pusu malý Apši, která se radši běžela schovat, aby nikdo neviděl, že pláče. Určitě napíšu. 

Slyšela jsem o tradičním kulturním šoku, když člověk přijede do Indie. Nikdo mě ale ani náznakem nepřipravil na ten druhý, při návratu domů. Nevím, co se děje, tam vzadu v mý hlavě, ale cítím, že se tam věci přeskládávají o dost jinak, než byly předtím. Dívám se kolem sebe a všechno vypadá najednou jinak, věci, zvyky, touhy.

Trochu to bolí.

Yen