Yen | What happened last year

Samhain je pro mě vždy časem zastavení, jako kdybych se vymanila ze silného proudu dění a najednou se vznášela mimo prostor a čas, mrkajíc do tmy změkčené světlem svíček, do ticha s tlumenými ozvěnami. 

Samhain je čas, kdy je třeba uctít svoje předky, spočinout v zamyšlení nad minulostí. Ještě zmatená po návratu z Indie jsem čas strávený s mou rodinu, živou i neživou, prožívala opravdu silně. Dřív jsem využívala příležitosti k pestrým oslavám s přáteli, teď preferuji tichou samotu, kdy mohu nerušeně brouzdat v hloubkách svý duše a ve všech vesmírech, který obsahuje.

Co všechno se za poslední rok dělo? V lednu jsem přestala tančit. Jo, nadobro. Chvíli to bolelo víc než záda, pak míň. Trochu bolavýmu srdíčku pomohla Kuba, její písky, ty nejbělejší ze všech a moře, které tam voní jako ráj. Aby něco moc dlouho nezůstalo stejně, se odstěhovala Janička, za svým milým, budiž jim přáno jen a jen to nejlepší. Sama jsem ovšem nezůstala a v pokojíku již máme důstojnou sbírku Metallica artefaktů. Z přesvědčení jsem na jaře odtančila Purim, přestože pak bolelo i ležet. Na začátku léta jsem přišla o práci, z čehož jsem měla upřímnou radost, měla jsem čas odjet na Island, nasát jeho čistotu, nechat tam kousek srdce a uvíznout tam v řece, užít si festivaly. Naučila jsem se háčkovat a vyrábět vševhno možný, abych se nenudila, začla jsem vařit a musím uznat, že v tom začínám být fakt dobrá. Naučila jsem se jezdit na inlinech. Rehabilitace trvala třičtvrtě roku, když jsem se rozhodla, že vzhledem k pramalým změnám a neustupujícím bolestem to prostě udělám po svym, jako ostatně vždycky. Jóga je dobrá věc a nejspíš hlavně díky ní jsem minulý měsíc začla chodit na moderní tanec. Musím se hlídat při každym kroku, jinak to kurevsky bolí, a TF to fakt není, ale aspoň mám pocit, že zase tančím. Občas mi u toho vyhrknou slzy dojetím, jako by tělo samo po tanci tak hrozně toužilo. Skoro sama si mě po Wackenu našla nová práce, zítra mi končí zkušebka. Tolik ji neprožívám, ale musím přiznat, že mi ten klid celkem svědčí. Brácha si našel slečnu a před pár dny se odstěhovali. Mamka vesele demoluje byt a připravuje se na stěhování do Vršovic. Můj původní domov bude zrušen nadobro a všichni to neseme celkem statečně. Před pár dny jsem se vrátila z Indie, kde jsem nechala všechny svoje iluze o její duchovnosti a přivodila si solidní "vytržení" z konceptu, stejně tak Bangladéš. Mám teď trochu pokrk všeho duchovního, asi poprvé za svůj život. Přečetla jsem tolik knih o náboženství a filosofii, abych až teď pochopila, že je to vše jen pouhá teorie, na kterou jsem mrhala svým drahocenným časem a pozorností. Hodlám se nadále věnovat hlavně praxi, reálnýmu životu. Konec prodlévání v oblacích a zmatenosti. Což mi připomíná, že na konci listopadu dělám první pokus zkoušek na řidičák (ano, fakt, já, řidičák.)

Často si říkám, co všechno člověk musí za život zažít a přežít, který všechny části duše a těla se mu maj vyrvat, kolik bolesti má přijmout, kolik svých já musí zahodit a kolikrát budovat nový. Hluboko uvnitř je ale stále ten jiskřivý diamant, moje druhé srdce, uložené v teplem tepajícím, měkkém, zářivě rudém lůně. Je tam něha, láska a soucit a spousta dalšího, co mě ještě čeká poznávat. Pořád jsem tu, zase jiná. Přes všechny změny šťastná, se Zlatohřívákem po mém boku.

Tak. Co má zůstat v minulém roce, nechť tam taky zůstane.

Ať přijdou zase nový věci, nový zážitky, nový pocity. Myslím, že jsem připravená.

Yen já