Můj časoprostor je absolutně nedostačující tomu, co se ve mě děje. Potřebuju víc. Času, řekla bych. Nebo životů. Obvykle bývá vydatné léto, tentokrát, zdá se, není na co čekat.
Moje zahlcená mysl se drží toho mála reálného, co jí zbývá, a tak jediné, co mě teď baví, je šít. Zatímco počet nového oblečení pozoruhodně stoupá, praská mi hlava ze školy, nové práce na rektorátu, plánováním svatby, zkouškového nebo praxe. Jediný, na co jsem zatím nesáhla, jsou svatební šaty. Holky chtěj většinou být princezny, mít střevíčky, růže, krásné bílé závoje, slavnostní menu, zasedací pořádek...já na to seru. Jsem víla a budu bosa. Šatičky ušijem s Ciri, z Indie jsem si na to přivezla slonovinový sárí vyšívaný flitrama. Kytku chci ve vlasech, ideálně nasbíranou po cestě na louce. Brát se totiž budem u jezera, za deště i za slunce. Na místě, který je mou součástí, s člověkem, kterýho miluju a kterej blahosklonně chápe mé šílenství a umí ho taky přežít, s lidma, který jsou pro nás oba důležitý.
A pak chci hlavně zmizet, na chaloupky a do lesů, potřebuju hlínu mezi prstama a jehličí ve vlasech, jinak se z tý civilizace zbláznim.
Yen já