Well well,..

Původní plán byl to moc nepřehánět, naučit se co půjde a vypadnut dřív, než začne jít do tuhýho. Jenže někde mezi počítáním příkladů z biomechaniky s kloboukem Chucka Norrise ve dvě ráno, zvrácenými latinskými vtipy, usínáním na fotkách preparátů v anatomickém atlasu a totálním nedostatkem času na cokoliv, mi na tom všem nějak začlo záležet. Kdybych řekla, že jsem se musela totálně zbláznit, znělo by to nejspíš jako klišé. To, že jsem blázen, je totiž úvodní premisa skoro všeho, co dělám.

Finta fň se zatím zdá být v jednom drobném, ale zásadním detailu. Už dlouho pracuju na ničení svého vlastního ega, většinu času hlavně proto, aby ono nezničilo mě. Zdá se, že jakmile se člověk dokáže povznést nad jeho požadavky získávání statutu, uznání nějakého postavení, nějakého obrazu či předobrazu sama sebe v jakékoliv životní sféře, teprve pak si může opravdu užít a pochopit to, co dělá a proč. Přestože může potěšit, výsledek sám se stává v porovnání s procesem nedůležitým, a to všemu snažení dává příjemnou lehkost bytí. Žití několika životů v paralelních vesmírech zároveň mě naučilo hledět na možné budoucnosti s radostí. Těším se na ně, na všechny.

A mezitím pracuju, masíruju, plánuju svatbu, cestu za moře a úplně nejvíc se těším na jaro na chalupu. Za pár dní mi bude třicet a připadá mi velice vtipný, jak strašně málo to vlastně o člověku vypovídá.

Yen já