den druhý

Okej, je fakt, že ta moje hyperaktivita občas bývá nebezpečná. Nemyslim si, že by deset hodin cvičení nebo tance od pondělí do pátku bylo nějak závratně moc, ale někdy se prostě zadaří to přepísknout. Nezbyde než záda prohřát a zkusit to znova rozhýbat a všechno porovnat na svá původní místa...Nejnepříjemnější část na tom je, že když máte hrudník mechanicky stažený, zároveň máte pocit, že jste stažení i uvnitř. A nebo to tak opravdu je, who knows. Každopádně už to tu bylo mockrát, takže žádná novinka. Akorát bych si na závěr dokázala představit pořádnou masáž...to jsem našeho psa ještě nenaučila (stejně tak rozlévání vína a míchání drinků), ale pořád jsem tajně přesvědčena, že je to jen otázka času. Třeba dnes ho mám víc než dost, když se tělo rozhodlo spát čtyři hodiny. Well, to už jsme tu taky měli. Alespoň se mi za tu dobu nestihlo uložit do paměti to, co se mi zdálo, což je docela vítaný průvodní jev. Po včerejším pozitivním rozjezdu přišly s únavou docela nepříjemný a nepředvídatelný emoční reakce, který, překvapivě, nešlo nijak usměrnit. Čekala jsem něco..podobného, ale přiznám se, že tato forma mě poněkud zaskočila a obávám se, že jsem nebyla jediná. No, netvrdila jsem, že to bude snadný, ale svým způsobem jsem v to doufala. Přechodný návaly slabosti a zděšení po představě, že bez svý závislosti budu žít a že jsem si to sama zvolila, kvalifikuju jako normální jev, jakkoliv je pocit toho, že ztrácíte něco životně důležitýho, hnusný a bolestivý. Mno, začíná to všechno moc pěkně :)

What the fck have I done?

Y