den třetí

Alkohol je lék a díky bohům za něj. Jinak by se některý věci prostě nedaly přežít. Že jsem v pátek měla co dělat, abych emoce nevyjadřovala na veřejnosti, moc příjemný nebylo, ale to, že jsem se ztratila v pro mě obvykle důvěrně známých uličkách města, už nebylo ani vtipný. Přisuzuju to neustálý instrospekci, která nenechává moc prostoru pro nějaké vnímání okolní reality, natož sledování, kam zrovna kráčím. Pohled do zrcadla a snaha představit si, jakej je muj svět bez týhle mý vášně, mnou docela úspěšně cloumal jako hnusná zimnice. Skoro jako by se člověk propadl do ledovýho oceánu, včetně pocitu padání, šoku z bodavě studný vody a bezmoc při záblesku pochopení, bez možnosti se zahřát, ani na chvíli. Jen voda, zpomaleně protékající mezi prsty, bublinky šumící kolem, nekonečná hlubina pod mýma nohama, dunící věčnými tóny nekonečna. Děsí mě to. Děsí mě to a bolí to. Jaký je bez ní můj svět? Co jsem já? Obávám se, že je větší, než jsem si kdy vůbec uvědomovala. Co zbyde, když se "podaří" ji oddělit, momentálně nechci ani zjišťovat.....jestli vůbec něco.

Y