in between

O svý hyperaktivitě jsem toho napsala už mraky, ale evidentně se nepoučim a nepoučim a dokud nepadám na ústa, nemám pocit, že bych dělala dost. Pak člověka nemaj bolet záda, žejo. Večerní tma, únava a trocha samoty s sebou ovšem nesou i další aspekty, mezi jinými i jistou dávku odevzdané melancholie. Co by taky člověk čekal od kuřete. Hodně mi vrtá hlavou jeden song, na kterej jsem chtěla kdysi tancovat, ale nemůžu ho nikde najít. Byl ze série filmů, ve kterých pohledná slečna pravidelně kosí oživlé mrtvoly různých živočišných druhů (pokud se nepletu). Mon, všichni o mě vědí, že mám radši dramatické tóny...a ony se prostě ne a ne z hlubin youtube vyloupnout. Né že bych si neuměla vybrat jinou, jen mám prostě trochu problém s utkvělými představami jakési zapomenuté dokonalosti. Dokonalá píseň samozřejmě neexistuje, stejně tak jakákoliv jiná dokonalost. Lidská například. Každej má svoje háčky, stejně jako ty písničky. Pár tónů, který by člověk vyměnil za jiné nebo zpřeházel, slova, která nám ne zcela sedí do kontextu, nebo verše, kterým prostě nerozumíme. Obvykle to bývá tak, že jim nerozumí nikdo a každý si je vykládá jinak, případně může ty výklady měnit podle toho, v jaké náladě se zrovna nachází.  Není tak těžké si představit, že to občas neví ani autor sám. Ne vždycky z toho máme radost, ale co naplat, už bylo napsáno a zahráno. Kdyby to věděl a každou píseň vysvětlil, nejspíš by to celý ztratilo kouzlo a smysl. Vlastně je fajn, že to tak není, co bychom pak po večerech dělali, že? Tolik alkoholu ještě nikdo nevyrobil.

Občas mi prostě bývá smutno, znáte to?

Y.