in between again

Možná jsem zvláštní a mám určitý svoje nedostatky. O některých vím, o jiných tuším. Ale minimálně jsem si jistá, že jsem dobrej člověk, mám přiměřený sebevědomí a dokážu žít sama se sebou, i když je to někdy boj, ale o tom jindy. Ráda pozoruju své přátele, když jsou na nějaké cestě, podporuju je, vždycky tu pro ně jsem, když je zapotřebí, vyjádřím svůj zkušeností či ratiem nabytý názor, když je o něj zájem, a v případě, že je to k něčemu dobré. Jak to tak vypadá, někdy podobná účast na změně proškolí kvalitně i mou osobu, ať už se mi to líbí, nebo ne. Měla jsem tu čest být u toho, kdy se z člověka sice s nízkým sebevědomím, ale zato se soucitem a hlubokou vášní, postupně stalo ohavné arogantní cosi. Tahle věc, ženského rodu, postrádá veškeré kouzlo, které dřív měla, vášeň je vášní povrchní, komunikace nepříjemně pichlavá s nadzvihnutým obočím, aby dotyčný účastník nezapomněl, kam zhruba patří. Zájem o informace o něčím životě roste a padá s potřebou se porovnávat a druhého shodit, jakmile je k tomu příležitost. Když příležitost nenastane, pohled stranou a pohyb obočí jasně naznačí, že již nikoho ta věta, kterou jste nakousli, nezajímá. Dřív mnou obdivovaná krása dostala jakýsi lepkavě oplzlý nátěr, dřív milý hlas stal se tak nějak ochraptěně prázdným a uznávaný um ztratil kouzlo, originalitu i svěžest. Tohle všechno jsem dnes mohla pozorovat a tajně jsem doufala, že se mýlím, a že všechny tyhle vjemy jsou způsobené nějakou mou momentální náladou. Bohužel tomu tak nebylo, což mi došlo zanedlouho poté. Obvykle se mi nestává, že bych litovala času, který jsem s někým strávila, hodin, kdy jsem naslouchala a pomáhala. Tentokrát si tím nejsem jistá. Asi je to dobrá zkušenost. Minimálně jsem si díky dnešnímu večeru mohla uvědomit, že sice nemusím vždycky vědět co chci a kdo přesně jsem, ale vždycky vím, kdo nejsem a kdo být nechci. Zároveň jsem si velice intenzivně uvědomila to štěstí, díky kterému mám ve svém nejbližším okolí tak skvělé lidi.