stolen moment

Skoro se nemůžu hýbat a šikovná paní, jediná, která umí ty puzzle, kterým říkám záda, nějak rozumně složit dohromady, může až v pondělí. Proč mě to štve? Že to bolí, na to jsem zvyklá. Co mi ale drásá nervy, je ta choreografie, svíjející se v mý hlavě....nejenom že se nemůžu soustředit na ostatní věci, který potřebuju dělat, ale za daných zdravotních podmínek si tu mrchu nemůžu ani vyzkoušet....lépeřečeno můžu, ale zrovna mě napadaj docela náročný kousky a ráda bych se toho pondělí dožila. Taky mě trochu mrzí, že si to povezu do Vídně a na Agalloch si nezapařim i kdybych chtěla. Co už, no. Zrovna teď bych měla dospávat noc, abych byla fresh na odpoledne a všechny čajíky byly pěkně vymazlený, ale nakonec jsem se rozhodla si tuhle chvilku ukrást. Od víkendu se ve mě po dlouhý době rozhostil takový něžně kolébavý klid spolu s pocitem, že je vlastně jedno co momentálně řeším a kde zrovna jsem, protože jsou věci mezi nebem a zemí, který jsou a budou, ať už se budem vztekat, rvát svoje duše na kusy, nenávidět, předstírat, zapomínat, přicházet všemu na kloub a kdesi cosi. Už to tu jednou bylo, já vím, a taky vim, že budu bojovat zase příště, za půl roku, za rok, v příštim životě a v tom dalšim a taky že to dopadne úplně stejně...tak to u mě prostě chodí. Nevim, proč to se mnou nemůže být aspoň trochu jednoduchý, když už ten svět je dneska tak složitej...Ale i přesto existujou bytosti, který mě bohovévědí proč, mají rády. Tak třeba kromě jiného mi dneska došlo, že ten náš P.S. mě má fakt rád. Asi to zrovna nebude z důvodu, že mu řikám "kocoure", ale proč by mi bral věci aby si jimi mohl vystlat pelech pokaždý, když zrovna nejsem delší dobu doma? Je to roztomilý a vlastně ho chápu. Dělám to taky. Teda když zrovna něco takového mám. Well, asi jsme všichni pořád stejný zvířata, tak či onak. Přitulit se, nechat se podrbat po zádech a vrnět stejně jako vibruje celý vesmír.

Nemusím si vybírat, žiju to všechno. V tom mym malym soukromym vesmíru.

Y