terapijejeeee

Od středy se děla spousta věcí. Tak zaprvé jsem zjistila, že manuální práce je vážně docela náročná, ale zdaleka ne tak náročná jako celovíkendový chlastání :D  Znáte to nutkání při pátečním odpoledni, to samovolné přemítání, kdo z přátel by večer mohl mít čas, rozjímání nad navštívením dosud neznámých zákoutí kdejaké špeluňkovité hospody, chuť rozčilovat se nad špatným pivem či odpověďmi typu červené/bílé, při kterých Vám naskakuje husí kůže...Večer, kdy se polovina republiky zcela dobrovolně vzdává sebeovládání, vůle a vší té cílevědomé životní snahy, aby mohla v anonymním přítmí mezi převalujícím se dýmem a světýlky zapálených cigaret rozvíjet filosofické otázky smyslu toho všeho, dokud všem nedojde, že na to stejně nemohou přijít a ze smutku a rezignace se projistotu zlikvidujou tak, aby jim ty nezodpovězený otázky nešroubovaly v hlavě alespoň do dalšího rána. Počkat....ne, vlastně to mluvím o sobě :D Pátek mě celej docela rozčílil. Že jsem kvůli svý šiškovnosti byla celej víkend bez mobilu je docela typické. Vlastně jsem byla ráda, že po mě nemůže nikdo nic chtít. Naštěstí byla moje mobilita opětovně nastolena, ještě že mám kolem sebe zodpovědné lidi...Každopádně mi to filosofování a vůbec ty páteční řeči nedělaj dobře, oplzlý už vůbec ne, jakkoliv se tvářim sebejistě a neohroženě. Sama od sebe jsem docela přemýšlivý jedinec a témata jako věčnost, osud, realita a iluze jsou mi celkem blízká, ovšem neznamená to, že by mě jejich rozebírání těšilo. Pokaždý mám nepříjemné mrazení v zádech a tíživý pocit něčeho tak velkého, že to nelze lidským rozumem uchopit. Obvykle skončím debatu mezi mým prvním a druhým já zarytým mlčením s jakýmsi dojmem vesmírný prázdnoty uvnitř. Ať už bylo řečeno cokoliv, výsledek bývá stejný. Co se ostatního probraného metafyzična týká, baví mě hrát si. Všechno je vlastně jen hra a život je jen jakási vstupenka do matrixu, který nemá žádná pravidla. Vlastně jedno ano. Nepřiblížit se. Zůstat v bezpečné vzdálenosti s dálkovým ovládáním pevně stisknutým v ruce. Dotek přináší nežádoucí emoce, kterým nikdo z nás nerozumí. Emoce ubližují. Zůstat dostatečně blízko, ale ne na dosah. Každé spojení člověka mění, navždy. Mě a ty další. A tak přicházíme a odcházíme, kdykoliv by mohlo něco takového hrozit a to bez větších morálních obtíží. Dřív, než se dostaneme příliš blízko. Bohovévědí jak to vlastně všechno nakonec je. Každopádně sobotní Agalloch krásně doladili dokonalými tóny páteční myšlenky do zimomřivého chvění a jiskrně vzrušujícího mrazení po celém těle, přesně tak, jak si pamatuju z posledního koncertu. Naživo jsou ještě lepší než z oposlouchaných alb, jen škoda, že jsou z daleka. Jsem ráda že se nakonec koncert líbil i kocourovi, když už to všechno tak dokonale zařídil. Měla jsem trochu obavy. Vím, že je to kvalitní hudba, ale ze zkušeností vím, že ať už si o metalu můžeme myslet cokoliv, některé jeho druhy prostě nejsou snadno uchopitelné...Víc takových kapel, prosím. Těch, kterým na zvuku opravdu záleží. Ať se můžeme my, bytosti procházející mezi světlem a tmou, občas blaženě svíjet pod pódiem v kosmickém transu, přivírajíce oči naprostým štěstím. Sv. Štěpán byl opravdu nádherný. Nikdy jsem neviděla tak překvapivou hru barev v gotické katedrále. Některé mešity mají trochu podobný způsob vrstvení barev ve vitrážích jako modernější křesťanské kousky, ale nenapadlo by mě, že zcela netradiční dvou až tříbarevná okna způsobí ve spojení s přímým sluncem takovou záplavu dechberoucí nádhery. Vídeň se mi líbila. Nějak z ní byl cítit takový majestátný klid. Ten potřebuju.....

Klid a slunce. Slunce, kterého jsem se celou zimu nemohla dočkat, slunce, jehož paprsky jsem tak bytostně potřebovala cítit na své kůži. Ty, které mi teď kůži spalují a ubližují mi. It has to stop some day, somehow.

Y