well

Člověk někdy musí bejt statečnej. Stát na místě a bejt nespokojená jen proto, že nemám dost odvahy, není můj styl.  Přestože mám pocit, že začínám chápat, proč existuje tzv. Club 27 a jak moc těžký je dát dohromady rozsypanou mozaiku mého vědomí, mé mysli a osobnosti, rozhodla jsem se, že nebudu ztrácet drahocenný čas a ke studiu své vlastní duše a snaze o její pochopení přidám i nějaký ten vývojový aspekt. Relativně nedávno ze mě vypadl text o nedostatku nových snů; Ne že by se situace nějak radikálně změnila, ale osmělila jsem se naplnit slib, který jsem si dala - Kromě práce nedělat žádná velká rozhodnutí, dokud tu mozaiku neposkládám. Kromě práce...vzpomněla jsem si, že jsem kdysi chtěla pomáhat lidem. A přírodě. Dělat něco, co má smysl. SMYSL. Už skoro dva měsíce se starám o lidi, kteří to nedokáží sami. Někdy je legrace, někdy je člověk tak unavenej a zoufalej, že mu stříkaj slzy z očí, aniž by přesně věděl proč. Nevím, jak dlouho to ještě budu dělat, ale zkusila jsem to a zažila věci. Necítím se stejně jako předtím. Zároveň s tím jsem se před pár dny stala součástí organizace, která se aktivně stará o životní prostředí. To, že nějaký ten měsíc pracuju v čajovně, už mi přijde jako samozřejmost. Někdy je to fakt vyčerpávající, ale po dlouhý době spim jako dřevo, dokonce bez nočních můr. Částečně to bude tim, že pracuju víc hodin denně, než je objektivně zdrávo, takže jediné kroky, které doma dělám, jsou od vchodu k posteli a příležitostně do koupelny, ale po dlouhý době se v noci, kdy se nevědomí probouzí, nedějou špatný věci. Trošku mě mrzí, že nemám moc času tancovat a když už se nějaká volná hodina najde, většinou je potřeba např. najít postel, čistý triko nebo dřez (obzvlášť náročné). Zacvičit si po noční v čajovně, kde na schodech naběhám asi třicet tisíc kilometrů, je takřka nesplnitelný úkol, ale i tak se občas zadaří. Za týden dva si zatančim s holkama na letní intenzivce, hrozně se těšim. Mezitím jsem zahájila akci "smrt nepřečteným knihám", takže pomalu konzumuju tu spoustu papíru s písmenky, které mám doma. Dnes jsem si vzala něco lehčího ke čtení - kdysi nedočtený Korán (ano, Korán.). Příští týden mě čekají mé oblíbené fotohračičky, když už nemám čas fotit, alespoň si pohraju s mašinkama. Když tak o tom přemýšlím, vážně uvažuji o tom, že bych vzala foťák na mor, když už jsem se uvolila snášet svoje klaustrofobický záchvaty uprostřed černě oděných davů v těžkých botách. Jenže ono tam nebude uplně bezpečno, že...

Inu uvidíme. Rozhodně si nemůžu nadávat, že bych se nesnažila, žejo. Jsem na sebe docela pyšná. Ale ještě mě čeká spousta práce, vim to.

Yen já