řeka

Věci se vážně neustále měněj. Posledních pár měsíců jsem si to opakovala jako mantru, která mi pomáhala udržet si jakýsi psychický standard. Věci se měněj, pořád. Jenže když je zrovna člověk s aktuálním stavem spokojenej, mantra najednou získává takovou lehce hořkou příchuť.

Vim, že tu práci, kterou dělám, nemůžu dělat dlouho, páč je to špatně placený a často vyčerpávající. Vim, že by pro mě bylo nejlepší najít si nějakou normální a slušně placenou. Vlastně na tom pracuju. Z nějakýho záhadnýho důvodu mám ale pocit, že tím dělám krok stranou. Jako bych právě žila ten opravdovej život, kterej jsem vždy chtěla a teď jako by ten původní cíl - najít si novou stálou práci - ztratil význam. Chodim si na pohovory pokecat s lidma a ani už nejsem nervózní, protože je mi to jednoduše svym způsobem jedno. Mě to teď fakt baví. Jenže taky vim, že léto nebude tak dlouhý jak se mi teď zdá, a představa, že bych něco podobnýho dělala například v zimě, je vskutku nepříjemná. Začínám vážně uvažovat o programech "work and travel" a podobně. Poznat svět. Kdy jindy než teď, když nemám takřka žádný závazky. Rodina by to pochopila, vědí, že je miluju, a že na ně myslim kudy chodim.

Čeho se teď docela bojim, je to, jak strašně rychle zapomínám. Spousta věcí najednou ztrácí pevný obrysy, věci, na kterých mi záleží. Sejde z očí sejde z mysli prostě a já to neumím zastavit. Nechci o to přijít. Proto občas čekám a pozoruju lidi a vzduch, jak se mění a proudí. Tiše ztrácím pojem o čase a čekám, až ke mě zase ty hezký věci přijdou zpátky. Někdy přijdou, jindy se prostě zvednu a odejdu. Někdy čekám tak dlouho, až splynu s ulicí a stanu se její součástí. Jako lavička nebo strom. Nikdo mě nevidí, ale vědí, že tam jsem. Uklidňuje mě to.

Někdy by člověk chtěl v klidu jen tak postát na místě a zastavit čas. Jenže to nejde. Všechno se mění. Pořád.

Y