Nádech, výdech

Je vlastně docela úsměvný, že nejlíp se píše, když má člověk trápení, když ho něco bolí. Jakmile se bouře uklidní, člověk začne dýchat volně a pravidelně jako vlny, které omývají břeh, nádech, výdech, snadno, přirozeně. Dny běží skoro stejně rychle, jako když bylo léto v plném proudu, jen mám víc času na sebe a na lidi, kteří jsou pro mě důležití. Zase tančím, tento měsíc jsem už dvakrát vystupovala. V úterý opět otvírám kurzy a nehodlám šetřit nikoho, ani sebe. Nějak se to celý zařídilo, vznikla myšlenka a skoro napůl se sama dotáhla k realizaci, já jsem ji jen pošťuchovala, aby se ubírala správným směrem. Pracuju a baví mě to. Začla jsem chodit na figurální kresbu, překvapilo mě, že mi to fakt docela šlo, ačkoliv se u toho chvílema projevuje moje netrpělivost, pokud se mám zrovna věnovat částem těla, které nejsou v té dané chvíli tak zajímavé jako třeba něčí ňadra :D Skoro jsem zapomněla, jaký je to pocit, držet uhel v ruce, stát u stojanu a studovat křivky těla, které stojí přede mnou. Baví mě teď tvořit. Na vystoupení jsem si udělala nový kostým, je zatím jednoduchý bez velkého zdobení, ale i tak jsem na něj pyšná, rovnou jsem ho předvedla o víkendu při vystoupení a odezvy byly veskrze kladné. I moje sbírka masožravek nabývá úctyhodných rozměrů. Naklíčila jsem si semínka a miminkám se evidentně daří, jsou jich mraky. Další dvě jsem zachránila někde v kauflandu před jistou smrtí a sedm kočiček jsem si dnes pořídila na výstavě v Tróji, jako každý rok. Mám těch zelených potvor plný parapet a minimálně hodinu denně trávím jejich okukováním a pozorováním a každou noc přemýšlím, jestli přijde Totoro a ráno až se probudím, budou všechny veliké a silné a v pokoji budu mít opravdový masožravý prales...

A při tom všem, co kutím, tvořím, pěstuju a vymýšlím, mě podporuje a pomáhá úžasnej člověk, který tomu mému snažení svou přítomností dává hlubší smysl, kuráž a sebevědomí, někdy chybějící energii či trochu toho racionálního jangu a jindy jednoduše jen prostor. Jsem vděčná za malé drobnůstky i za ty velké věci, a ačkoliv stále ještě neumím přijímat dary, moc si jich vážím, ať už jsou toho či onoho charakteru. Zároveň dostávám nečekaně i další radosti, jako jsou třeba babičky, a to rovnou dvě a moc fajnový. A nebo třeba taky hřejivé, klidné teplo tam uvnitř hrudníku, samovolný úsměv na tváři a tak. Víte?

Pomalu přichází ta temná ženská a chladná polovina roku a svým způsobem se těším, přeci jen jsem v mrazu zrozená. Dneska je rovnodennost. Trochu cítím v kostech, že tahle zima bude o něco tužší. Trochu se bojím, aby všechno to dobré, co mě potkalo, u mě taky zůstalo. Ale bojím se jen trošku. Mám totiž to teplo. Však víte..

Y