čas

Z okna pokoje vidím vlajku na protějším domě. Když se setmí, září ještě víc, ve světle reflektorů, vlající ve větru na všechny strany světa, hrdě vztyčená, v dešti. Už je samozřejmou součástí mého domova a svým zůsobem mě mrzí, že jí poslední dobou moc nevídám. Domov je teď místem, kde se občasně vyskytnu a odpadám kamsi do říše mezi stíny, mhu a příležitostné záblesky nějakého nahodilého sna. Je místem, kde jsou odloženy všechny mé věci, které čekají, až na ně někdy zase popatřím, či na ně sáhnu, oblečení, které čeká, až jej obléknu, knihy až v nich začnu listovat. Poslední dobou existuji jen ve svém těle, věci, ve kterých byla část mě, pomalu chladnou, jako dávné vzpomínky, které blednou nepovšimnuty. Trochu se cítím, jako bych chladla i já, únavou, vyčerpáním a nadcházející zimou, která se hlásí každým dnem čím dál tím víc. Pro slunce si myslím na Závist letos už nepůjdu. Blíží se samhain a pomalu  je slyšet šepot těch, jejichž krev ve mě koluje. Je třeba se vrátit k zemi, k sobě samé a ke svému lůnu, které se zoufale snaží získat pozornost. Je třeba zapálit oheň, sesbírat kosti a pronést modlitby, protože zima přichází a bez vnitřního ohně ji není možno přežít. Je čas zaplést si copánky a navštívit své mrtvé. Je čas setrvat v tichu a melancholii, brouzdaje myšlenkami a podzimní mlhou. Čas pálit svíčky.

A odpočívat. Hlavně odpočívat....

Y