Yen já
Yen a jenom já, v rámci terapie. Může se Vám stát, že něčemu nebudete rozumět. Nic si z toho nedělejte, bývá nás totiž víc.
jeden den
Ne že bych obecně podporovala hrátky s přírodními zákony, ale to, že měl dnešní den o hodinu víc, mě baví. Jako by najednou všechna daná pravidla neplatila, jako by se najednou zastavil čas.
Dnešek byl opravdu jedinečný den. Bála jsem se, že už si nestihnu nabrat síly ze slunce a země, že zima přišla a zastihla mě nepřipravenou. Podzim mi však dal příležitost k tomu, abych ještě jednou doplnila potřebnou energii. Ne však na Závisti, ale na místě daleko od ní, vonící ostružinami a pryskyřicí. Bez zbytečných gest a symbolik, lehnout si do šustícího listí a nechat paprsky prohřát kůži. Přivřít oči a splynout se zemí, pozorovat stromy nad sebou, houpající se ve větru, na pozadí jasně modré oblohy. Možná jen chvíli, možná tu jednu hodinu, a nebo taky celou věčnost. Jen tak, uprostřed lesa. Nerušena, pohroužena hluboko v sobě a ve svých myšlenkách, a přesto ne sama. Nemyslela jsem si, že lze podobné momenty sdílet, a že mohou být pochopeny takové, jaké jsou. A přesto. Květy řebříčku, vetknuté do mých vlasů, žaludy nasypané v klíně, hrst plná šípků, prstýnek z pampelišky a sladké ostružiny...to jsou věci, kterých si opravdu vážím. A nejvíc toho porozumění.
Sice už je noc, ale já ten den ještě skončit nenechám. Ještě tu je jedno slunce, které mě vždy zahřeje. To, které přišlo za mnou, domů.
Y.