will it ever..

Období tmy bývá vždy nejhorší, jako kdyby všechna radost ze světa odešla a vše pohltilo ticho. Jako v temné jeskyni, kde jediným zvukem je voda, kapající kdesi v dálce, nepravidelným rytmem, kapka za kapkou. Ale vždy chvilku potom, až dozní ta předchozí. Stejně tak jako myšlenky, které čeří klidnou hladinu. Někdy trvá věčnost, než se opět uklidní, jen aby po tom nepatrném okamžiku, jakémsi příslibu pokoje, náznaku hlubokého ticha, přišla další, znepokojivá stejně nebo i víc, než její přechůdkyně. Jak kdy. Podle toho, jak moc spím a někdy, někdy je jim to všechno úplně jedno. Někdy jsou hlučnější než svět okolo a jediný způsob, jak to částečně odfiltrovat, je intenzivně na něčem pracovat, přestože je teď tak těžký se soustředit a trpělivost se mění ve vztek tak snadno, až mě to občas samotnou zaskočí. Tohle už známe, odzačátku dokonce a zpět, pořád znova, jeden rok jako druhý, jednou víc, podruhé míň. Někdy se mi podaří od začátku pozorovat, co se děje, a pak je snazší s tím pracovat. Tentokrát jsem si toho ale nevšimla, ne já. Nejtěžší je udržet si vědomí okamžiku a nesplynout s těmi věcmi, co se mi honí hlavou.

Skončí to někdy?

Y