when body starts talking loudly

Hyperaktivita vždy byla mezi známými a přáteli mým poznávacím znamením, mým specifikem. Občas mi tělo taktně naznačovalo, že bych měla odpočívat. Někdy jsem je poslouchala, jindy ne. Většinou spíš ne. Inu, tentokrát mi nedalo moc na výběr.       Myslela jsem si, že jsem na bolest zvyklá, ale tohle je trochu něco jiného, pocit nejistoty v pohybu je snad ještě horší. Nejhorší je slyšet hudbu, která Vám skrze celé tělo posílá impluzy k pohybu, cítit rytmus, který se jako vlny šíří z podbřišku až do konečků prstů znova a znova....a při tom všem sedět v klidu a tvářit se, že je to to, co chci. Na Purim mě chtějí v divadle a já si zatím nejsem ani jistá, jestli vůbec budu moct tančit. Jestli vůbec někdy. A když, tak bez bolesti a nejistoty? Možná kdyby mi před půl rokem došlo, že mě nebolí nohy jen tak, a že ty podivný bolesti nemusej být z únavy materiálu. Teda svalovýho. Plotýnky mě tenkrát fakt ani nenapadly...damn. No, uvididíme, co holčičky řeknou na všechny ty procedůry. Doufám, že jim trochu sklapne, poněvadž teď s nima neni k vydržení.

Y.