Yen | už zase, Vánoce?

 Trochu jsem se včera zasnila a vzpomínala. Vážně, už zase, Vánoce? Co všechno se stalo za ten jeden rok?    Nejenom, že jsem stihla procestovat kus světa, přestěhovat se, vyzkoušet několik různých povolání a splnit si svá morální předsevzetí vůči světu, stihla jsem i potkat spoustu dobrých lidí, a některé i ztratit. Po deseti letech jsem přestala kouřit. Tančila jsem, kreslila a válčila se vším možným, ne vždy to bylo úplně lehký a ne vždy jsem byla úspěšná. Polovinu z těch válek jsem bojovala sama proti sobě. Brzy mi bude 27 let.

 Loňskou zimu jsem prožila v prapodivném chladném vákuu, kde neproudila energie ani myšlenky. Letos se dost zoufale těším na svátky hlavně kvůli tomu, že si po celém roce opravdu odpočinu. Loni mě ta statika přímo děsila, letos by mi pár mozkově statických týdnů přišlo celkem vhod. Ovšem odněkud, snad shora, přišly jiné plány a začínající zima s sebou nese další změny. Možná toho letos bylo opravdu hodně a jsem prostě unavená. Tělíčko se rozhodlo mě zastavit a posadit na zadek a jen postupně mi začínají docházet všechny souvislosti a jak moc to možná změní nebo nezmění můj život, mou budoucnost, moje já. Jen těžko se teď plánuje další Finsko, otěhotnět v tuhle chvíli by znamenalo celý příští rok ležet. Když si ale uvědomím, kolik se toho změnilo za poslední rok, před příštími Vánoci můžu být zas někde úplně jinde, kdo ví. Za pár dní se zase podíváme do Německa a v lednu na snad první řádnou dovolenou se sluncem, bílými plážemi a pravým Kubánským rumem. Třeba mě to teplé moře postaví na nohy a jestli ne, alespoň si přivezu trochu optimismu. A taky krvavě rudou kubánskou sukni, tu fakt chci. No, budu se ještě chvíli litovat a pak se zase začnu kopat do prdele a vymyslím, jak z tý zapeklitý ploténkový situace ven. 

 Včera jsem po dlouhé době viděla několik mých přátel. Jsem ráda, že je mám, neměla bych na ně zapomínat. Na začátku roku jsem jednoho ztratila a teď to vypadá, že si k sobě zase máme hledat cestu. Jsem teď tak zvláštně opatrná a pozoruji, že sama sebe přepečlivě chráním. Nemyslím si, že by to byl strach. Ne každý ale jen tak získá to právo být mi blízko. Protože ti, kteří ho mají, jsou jediní, kdo mi může ublížit. Uvnitř totiž celý ten rok kvetla něha a zranitelná, upřímná čistota. A že není lehké je vypěstovat, ne s mou bláznivou hlavou...naštěstí na to nejsem sama, mám totiž svého zlatohlávka, kouzelného pomocníka, který na mě dává pozor.

Nad Prahou se vznáší kolektivní předvánoční nervozita a já to vše pozoruji a pomalu spřádám vlákénka a pramínky porozumění tomu, čemu se tak prozaicky říká život. 

Uvidíme, co si pro mě připravil na příští rok...

Y.