not to be a dancer

 Tak.   Vlastně ani nevím, co psát. Prsty jen tak leží na klávesnici a uvnitř sebe mám takové zvláštní ticho. Plakala jsem asi tři dny...slzy jen tak padaly, jedna za druhou, pak přestaly. Občas se vše projasní, jako bych odhrnula závoj a spatřila realitu, zcela ostře. V těch chvílích si s očima do široka rozevřenýma uvědomím tu obrovskou díru, kterou do mě během pár vteřin vytesala ta slova, pár dní zpátky. Netančit. Já vím, že mě to bolí, že moje tělo trpí. Není to ale nic, v porovnání s bolestí, kterou jsem cítila, když jsem včera odcházela z posledního tréninku. Dnes už se tančí beze mě a ta prázdnota uvnitř mě je děsivá. Ne, nikdo neumřel, ano, můžu chodit, svět se nezastavil, a ano, za rok bude líp, asi, když půjde rehabilitace dobře. Jen prostě...netančit. Jen tak, jednoduše. Dát si čas, odpočívat. A netančit, nejspíš už nikdy. Jo, a skoro jsem zapomněla - být ráda, že to není horší.

Eh...

Co...co teď?

ticho

ticho

a já,

yen já