Ou jé

Pravda, trošku jsem se unáhlila, když jsem se těšila na zimní hybernaci. Dostavila se totiž v dosti zajímavé podobě. Do nedávna jsem vážně netušila, že se dá hybernovat jen psychicky, zatímco tělo se hýbe a dělá relativně to co má - mysl spí. Což o to, někdy je příjemné jak se tak říká "na chvíli vypnout", avšak do té míry, kdy zas dle libosti můžete zapínat. Tato výsada mě bohužel tentokrát jaksi minula, a tak mi nezbývá než čekat, až se ten můj labyrint opět rozhodne, že je na čase vytvářet nějaké myšlenky a nedejbože i sem tam nějakou tu emoci. Emoce mi vskutku začínají dost zásadně chybět. Člověk by si řekl, že je fajn občas neprožívat "životní utrpení", ale komu by se líbilo nezažívat ani radost? Já vím, že jedno bez druhého a bla bla bla....Co mě netrápí jsou chybějící nejistota a strach - bez nich se žije opravdu dobře. Kdybych si tak mohla vybírat obsah balíčku mých emočních služeb, to by bylo. Radost, spousta lásky, přiměřené sebevědomí, naplnění, neustálý pocit spojení s vesmírem a zemí okořeněný trošičkou naivní víry - a tradá do světa....emmm. Zajímalo by mě, jak se ty mršky budou vracet (za předpokladu, že se tak někdy stane). Jestli se budou do mého momentálně citově pustého stavu nenápadně vkrádat, a nebo jestli to bude zase nehorázná zabijácká smršť, jak tomu bývá při jiných příležitostech. Well, uvidíme. Jediné, co mě snad nikdy neopouští, je stesk po některých lidech. Po těch, kteří nikdy nemohou být mými a přece jimi vždycky budou.

Jo a kdybyste někdo cestou potkal mou inspiraci, dejte mi prosím vědět, budu si asi muset tu d*vku prodejnou znova osedlat.

See ya,

Yen