dear, dear diary...

Tolik se mi toho honí hlavou, že snad ani nevím, kde začít. V sobotu zase vyrážíme za oceán, další z našich úžasných a taky vyčerpávajících plánů...pak už snad opravdu jen ten Nepál, olol. Moc se těším a nebojím se vlka nic, a přesto spím snad nejhůř, co si pamatuju. Příležitostné ozvláštnění života nějakým psychedelic snem je fajn, ale já opravdu nechci každou noc snít jednu z možných variant mého budoucího bytí, a tim míň, že ani jedna neni tak úplně v pořádku. Drogy neberu, opravdu ne. Že se moje mysl chová, jako by tomu tak bylo, no co už holt - alespoň to mám zadarmo. Čeho se možná - logicky - bojím, je, že po Peru bych si už vážně měla vybrat, jakým směrem se budu ubírat. Ne že bych neměla tušení, jenže ta realizace je dneska docela náročná. Kor když se vám nechce zapojovat do těch ozubených kol konzumního řádu. Inu uvidíme. Dál poslední dobou docela řeším tu ženskou část mojí podstaty, která se mnou tříská jak se jí zlíbí. Netušila jsem, že hormony, který si umíme samy vyrábět, jsou ještě brutálnější, než to, co příležitostně žereme v pilulkách. Pilulky svym způsobem zajišťujou nějaký konstantní stav, což dokážu ocenit až teď. Pánové, pokud se někdy vaše drahé polovičky chovají trochu narušeně a co týden to vypadá na jinou z několika jejich osobností, věřte, že s tím opravdu nemůžeme nic dělat, a že to není lehký ani pro nás. Když si totiž na jednu z fází přivykneme a začneme využívat její potenciál, další den se probudíme v jiné jenom proto, abychom zmateně pobíhaly a  rozčilovaly se, že ty včera rozdělané věci doděláme zase až za měsíc, ou jé. Co mě ale opravdu potěšilo je, že moje fáze PMS je takovej masakr, že je naprosto zbytečný snažit se cokoliv dělat, přemýšlet nebo o čemkoliv mluvit - stejně to nedává smysl. V tomto stavu se dá dělat jen jedno - chlastat. Konečně nějaká dobrá zpráva! :D

See Ya,

Yen