fear inside

Všichni se rodíme čistí, něžní a láskyplní. To je ten problém. Jak dlouho si člověk zvládne udržet tu čistotu, jak dlouho vydrží konfrontaci se světem, takovým, jaký je? Už chápu proč křtili děti co nejdřív po narození. Křtili je, dokud měly jasné světlo v očích. To světlo, které občas mívám po probuzení, než se nastartuje plný vnímání. Je to hezký, ale je to slaboučký a trpí to a nikdy to nemůže být jinak. Nedokáže se to světu bránit, ničemu to nerozumí, jen se to užasle dívá, proč všechno funguje tak, jak funguje, nechápe, jak si mohou lidé navzájem ubližovat, nechápe, proč je na světě tak málo něhy, pokory a srdečnosti. Dívá se a svírá se tomu to místo uprostřed hrudníku. Má to hrozný strach. Ví totiž, že když bude rozdávat to krásný ze sebe, a bude to rozdávat plnými hrstmi - tak, jak to má být - za chvíli nebude mít sílu ty oči vůbec otevřít. A tak se začne učit. Pomalu, krok po kroku. Těch prvních pár si myslí, že nepřežije, jakmile si uvědomí, že má pod nohama něco živého. Po chvíli zavře oči úplně. Zavře je tak silně, aby to bolelo víc, než vědomí toho, co se právě děje. Snažit se zapomenout. Snažit se přežít. Udělat proto to, co musí. Dřív, než to udělá někdo jiný. Učí se celkem rychle, přes den je v bezpečí. V noci je to jinak. Teprve v noci opravdu bojuje, na poli, kde nemůže zvítězit ani jedna strana, ve snech, myšlenkách, vzpomínkách a příležitostných slzách, slzách vzteku a lítosti. Bojuje neustále, ale časem otupí a jen pozoruje. Pozoruje a začíná se sarkasticky bavit. Tohle je ten život. Boj. Boj a nejvíc ze všeho boj se sebou samotným. Všechno je ale pořád lepší, než ten hrozný strach a zděšení čistých očí. Lepší, než ta ukrutná bolest. Svým způsobem...do té doby, než si člověk uvědomí, že pokud by chtěl tu svou něžnou část navždy pohřbít, musel by pohřbít i sebe. Není jiný způsob. Jinak s ní člověk musí žít, protože ať dělá co dělá, nikdy ji nemůže zabít. Chvěje se schoulená někde tam vzadu v koutě, slepá ve tmě, s bolavýma rukama a polámanými nehty z toho, jak se pořád brání, protože to není svět, s kým bojuje, ale člověk sám.

Ona nikdy nezemře. To je to, co mě děsí.

Yen já