dobře

Žádná odpověď je taky odpověď. Nemyslim si, že by tentokrát mlčení znamenalo souhlas. Je to vlastně jedno. It´s sad, but it´s true. Teď už je to vážně jedno. Už jsem v sobě zvládla zpracovat jiný těžký věci, tohle pujde taky. Musí. I kdybych se měla na měsíc někde zavřít do naprostý tmy a ticha a vyřvat to ze sebe. Nevidim jinou možnost. Nechci si to v sobě nosit, nechci, aby se mi to vracelo ve snech, nechci, aby se mi ty myšlenky pořád připomínaly, ubližuje mi to, vrtá to ve mě jak červ, svíjí se, kouše. Už nechci, aby to bylo moje. Několikrát jsem zkoušela to přijmout, ale vždycky se stejným výsledkem. Opravdu jsem se snažila. Bude mě to mrzet? Bude mi to líto? Bude. Ale nakonec zapomenu i na tu lítost. Jednou to prostě bude pryč a já budu moct volně dýchat. Může něco změnit moje rozhodnutí? Těžko. Je pozdě. It´s sad, but it´s true.

Thanks for everything that was given, thanks for the boat in the sea of sorrow, thanks for the light when the night was dark. The secret of life was left in darkness and there will it stay, silent and blinded forever. Not to be found, ever, by anyone.

Yen