"Wtf ?!" říkám si, když uslyším budík a rozlepím oko do černočerné ranní tmy. Cože je za den? Měsíc? Kam že to zase musím??? Všechny ty noční můry o tom, že jsem se nestihla naučit na zkoušku nebo státnici jsou opět realitou. "Vstávat do školy!" Vytáhnu sama sebe za nejbližší končetinu z postele poté, co jsem se do noci učila biomechaniku, biofyziku, anatomii, latinu, nebo nějaké jiné, velice podobné masochistické svinstvo. Proč to pro všechny živé i mrtvé bohy dělám?! Musela jsem se zbláznit (už zase). Jo, chodim do školy (už zase).
Vítej, bosorko, na fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT. Nechť je ti anatomický atlas lehký...
Člověk někdy musí bejt statečnej. Stát na místě a bejt nespokojená jen proto, že nemám dost odvahy, není můj styl.
Kam až moje paměť sahá, vybavuju si neustále se vracející pocit, že tenhle svět je nějak podivně jinej, že mu nerozumim, že do něj tak úplně nezapadám a on že nezapadá do mě.