Žádná odpověď je taky odpověď. Nemyslim si, že by tentokrát mlčení znamenalo souhlas. Je to vlastně jedno. It´s sad, but it´s true.

Všichni se rodíme čistí, něžní a láskyplní. To je ten problém. Jak dlouho si člověk zvládne udržet tu čistotu, jak dlouho vydrží konfrontaci se světem, takovým, jaký je? Už chápu proč křtili děti co nejdřív po narození. Křtili je, dokud měly jasné světlo v očích. To světlo, které občas mívám po probuzení, než se nastartuje plný vnímání.

Tolik se mi toho honí hlavou, že snad ani nevím, kde začít. V sobotu zase vyrážíme za oceán, další z našich úžasných a taky vyčerpávajících plánů...pak už snad opravdu jen ten Nepál, olol. Moc se těším a nebojím se vlka nic, a přesto spím snad nejhůř, co si pamatuju. Příležitostné ozvláštnění života nějakým psychedelic snem je fajn, ale já opravdu nechci každou noc snít jednu z možných variant

Pravda, trošku jsem se unáhlila, když jsem se těšila na zimní hybernaci. Dostavila se totiž v dosti zajímavé podobě. Do nedávna jsem vážně netušila, že se dá hybernovat jen psychicky, zatímco tělo se hýbe a dělá relativně to co má - mysl spí. Což o to, někdy je příjemné jak se tak říká "na chvíli vypnout", avšak do té míry, kdy zas dle libosti můžete zapínat. Tato výsada mě bohužel tentokrát

Všechno se neustále mění, vše je v pohybu a plyne, mění svůj tvar a barvu, svou cestu, cíl, své určení. Co se v jednu chvíli zdá jasné a definitivní, v mžiku oka stává se nesrozumitelným a pochybným. Zima přechází v jaro a léto, aby se časem zas vrátila a opět ustoupila. To vím.

Přesto se mi ta letošní zdá tvrdá a neústupná. Bolestně mi chybí hřejivá síla slunce, kterému bych vystavila

Vlastně je docela fajn, že už to dlouhé léto skončilo. Bylo přímo neuvěřitelné, za což vděčím především sama sobě a taky několika úžasným lidem, kteří se toho krásného šílensví účastnili. Tančila jsem, jako by na tanci stál můj život, jako bych tancem dýchala, jako by každý pohyb, který postrádal rytmus či drzou eleganci, byl promrhaným časem. Tančila jsem s talentovanou tanečnicí, krásnou

Nebudu psát o štěstí jako dřív. Nechť mi tentokrát Zlatí prominou, nechávám je zcela stranou svých tužeb, neboť moje naivní víra v existeci ryzího dobra překvapivě vykrystalizovala v něco mnohem čistšího, jakkoliv to může znít absurdně. Víte, když uznáváte bytost, přijmete její existenci a poskytnete prostor jejímu bytí ve Vašem světě, musíte ji také nechat být sebou samotnou. Je hezké

Vážně jste si mysleli, že to vydržím? Opravdu? Inu možná jste byli stejně naivní jako já, dokud mě nezačaly svrbět prsty a dokud jsem nezačala svým nejbližším vnucovat, jak moc mi psaní chybí. A víte, když se o psaní mluví, něco není v pořádku.

Miluji ten pocit, který mám těsně před tím, než položím prsty na klávesnici. Ten moment, kdy mě od písmen dělí jen pár milimetrů, kdy mě přitahují