Od středy se děla spousta věcí. Tak zaprvé jsem zjistila, že manuální práce je vážně docela náročná, ale zdaleka ne tak náročná jako celovíkendový chlastání :D 

Trošičku lempl, nu což, stejně by Vás nebavilo číst ty moje paskvily každý den :D

Moc by mě zajímalo, co je tak magického na půl sedmé ráno. Lépeřečeno CO se v tuto hodinu děje, že prostě MUSÍM být vzhůru za každých okolností?

Úterý se vždycky nese v podobném duchu jako pondělí, člověk má pocit, že má ještě energii z víkendu.

Není mým zvykem obklopovat se spoustou lidí, jsem naopak ten typ, který má několik blízkých, za které by dal ruku i dvě do ohně a zároveň ví, že by to samé udělali oni pro něj.

Alkohol je lék a díky bohům za něj. Jinak by se některý věci prostě nedaly přežít.

Okej, je fakt, že ta moje hyperaktivita občas bývá nebezpečná. Nemyslim si, že by deset hodin cvičení nebo tance od pondělí do pátku bylo nějak závratně moc

Inu, někdy se s tim normálnim životem začít musí, tak hurá do toho. Po dlouhý době jsem zase klidně spala, budu to připisovat mým zásluhám a ne vypitým pivům a noční procházce přes celou Prahu, člověk se má přece chválit za všechno :D Je čtvrtek a je potřeba udělat spousta věcí, skříň jen čeká na to, až jí někdo zprzní nějakými malůvkami a tělíčko potřebuje protáhnout, večer napsat pár věcí a možná

Vážně jste si mysleli, že to vydržím? Opravdu? Inu možná jste byli stejně naivní jako já, dokud mě nezačaly svrbět prsty a dokud jsem nezačala svým nejbližším vnucovat, jak moc mi psaní chybí. A víte, když se o psaní mluví, něco není v pořádku.

Miluji ten pocit, který mám těsně před tím, než položím prsty na klávesnici. Ten moment, kdy mě od písmen dělí jen pár milimetrů, kdy mě přitahují