Je vlastně docela úsměvný, že nejlíp se píše, když má člověk trápení, když ho něco bolí. Jakmile se bouře uklidní, člověk začne dýchat volně a pravidelně jako vlny, které omývají břeh, nádech, výdech, snadno, přirozeně.

Terapie skončila. Protentokrát a snad už provždy

Od konce loňského léta jsem si myslela, že jej nic nepřekoná. Dlouho jsem pak měla pocit, že na něco čekám, že se nemohu pohnout z místa. No, tohle léto se sice začíná teprve rozjíždět, ale vypadá to na zajímavou jízdu, ačkoliv trochu jinym způsobem než vloni.

Věci se vážně neustále měněj. Posledních pár měsíců jsem si to opakovala jako mantru, která mi pomáhala udržet si jakýsi psychický standard. Věci se měněj, pořád. Jenže když je zrovna člověk s aktuálním stavem spokojenej, mantra najednou získává takovou lehce hořkou příchuť.

Člověk někdy musí bejt statečnej. Stát na místě a bejt nespokojená jen proto, že nemám dost odvahy, není můj styl.

S A M S A R A

Nechci ubližovat lidem, na kterých mi záleží. 

Kam až moje paměť sahá, vybavuju si neustále se vracející pocit, že tenhle svět je nějak podivně jinej, že mu nerozumim, že do něj tak úplně nezapadám a on že nezapadá do mě.

Je sice trošku brzo ráno, ale co se dá dělat, víc než hodinu a půl jsem čekat nevydržela, a to už jsem uklidila kuchyň, vyhnala 5401 mravence, uvařila pudink a kdesi cosi.

Od středy se děla spousta věcí. Tak zaprvé jsem zjistila, že manuální práce je vážně docela náročná, ale zdaleka ne tak náročná jako celovíkendový chlastání :D