Nechci ubližovat lidem, na kterých mi záleží. 

Je sice trošku brzo ráno, ale co se dá dělat, víc než hodinu a půl jsem čekat nevydržela, a to už jsem uklidila kuchyň, vyhnala 5401 mravence, uvařila pudink a kdesi cosi.

Skoro se nemůžu hýbat a šikovná paní, jediná, která umí ty puzzle, kterým říkám záda, nějak rozumně složit dohromady, může až v pondělí. Proč mě to štve? Že to bolí, na to jsem zvyklá. Co mi ale drásá nervy, je ta choreografie, svíjející se v mý hlavě....

Možná jsem zvláštní a mám určitý svoje nedostatky. O některých vím, o jiných tuším.

O svý hyperaktivitě jsem toho napsala už mraky, ale evidentně se nepoučim a nepoučim a dokud nepadám na ústa, nemám pocit, že bych dělala dost. Pak člověka nemaj bolet záda, žejo. Večerní tma, únava a trocha samoty s sebou ovšem nesou i další aspekty, mezi jinými i jistou dávku odevzdané melancholie.

Žádná odpověď je taky odpověď. Nemyslim si, že by tentokrát mlčení znamenalo souhlas. Je to vlastně jedno. It´s sad, but it´s true.

Všichni se rodíme čistí, něžní a láskyplní. To je ten problém. Jak dlouho si člověk zvládne udržet tu čistotu, jak dlouho vydrží konfrontaci se světem, takovým, jaký je? Už chápu proč křtili děti co nejdřív po narození. Křtili je, dokud měly jasné světlo v očích. To světlo, které občas mívám po probuzení, než se nastartuje plný vnímání.

Tolik se mi toho honí hlavou, že snad ani nevím, kde začít. V sobotu zase vyrážíme za oceán, další z našich úžasných a taky vyčerpávajících plánů...pak už snad opravdu jen ten Nepál, olol. Moc se těším a nebojím se vlka nic, a přesto spím snad nejhůř, co si pamatuju. Příležitostné ozvláštnění života nějakým psychedelic snem je fajn, ale já opravdu nechci každou noc snít jednu z možných variant

Pravda, trošku jsem se unáhlila, když jsem se těšila na zimní hybernaci. Dostavila se totiž v dosti zajímavé podobě. Do nedávna jsem vážně netušila, že se dá hybernovat jen psychicky, zatímco tělo se hýbe a dělá relativně to co má - mysl spí. Což o to, někdy je příjemné jak se tak říká "na chvíli vypnout", avšak do té míry, kdy zas dle libosti můžete zapínat. Tato výsada mě bohužel tentokrát

Všechno se neustále mění, vše je v pohybu a plyne, mění svůj tvar a barvu, svou cestu, cíl, své určení. Co se v jednu chvíli zdá jasné a definitivní, v mžiku oka stává se nesrozumitelným a pochybným. Zima přechází v jaro a léto, aby se časem zas vrátila a opět ustoupila. To vím.

Přesto se mi ta letošní zdá tvrdá a neústupná. Bolestně mi chybí hřejivá síla slunce, kterému bych vystavila