Terapie skončila. Protentokrát a snad už provždy

Od konce loňského léta jsem si myslela, že jej nic nepřekoná. Dlouho jsem pak měla pocit, že na něco čekám, že se nemohu pohnout z místa. No, tohle léto se sice začíná teprve rozjíždět, ale vypadá to na zajímavou jízdu, ačkoliv trochu jinym způsobem než vloni.

Věci se vážně neustále měněj. Posledních pár měsíců jsem si to opakovala jako mantru, která mi pomáhala udržet si jakýsi psychický standard. Věci se měněj, pořád. Jenže když je zrovna člověk s aktuálním stavem spokojenej, mantra najednou získává takovou lehce hořkou příchuť.

S A M S A R A

Nechci ubližovat lidem, na kterých mi záleží. 

Je sice trošku brzo ráno, ale co se dá dělat, víc než hodinu a půl jsem čekat nevydržela, a to už jsem uklidila kuchyň, vyhnala 5401 mravence, uvařila pudink a kdesi cosi.

Skoro se nemůžu hýbat a šikovná paní, jediná, která umí ty puzzle, kterým říkám záda, nějak rozumně složit dohromady, může až v pondělí. Proč mě to štve? Že to bolí, na to jsem zvyklá. Co mi ale drásá nervy, je ta choreografie, svíjející se v mý hlavě....

Možná jsem zvláštní a mám určitý svoje nedostatky. O některých vím, o jiných tuším.

O svý hyperaktivitě jsem toho napsala už mraky, ale evidentně se nepoučim a nepoučim a dokud nepadám na ústa, nemám pocit, že bych dělala dost. Pak člověka nemaj bolet záda, žejo. Večerní tma, únava a trocha samoty s sebou ovšem nesou i další aspekty, mezi jinými i jistou dávku odevzdané melancholie.

Žádná odpověď je taky odpověď. Nemyslim si, že by tentokrát mlčení znamenalo souhlas. Je to vlastně jedno. It´s sad, but it´s true.