Období tmy bývá vždy nejhorší, jako kdyby všechna radost ze světa odešla a vše pohltilo ticho. Jako v temné jeskyni, kde jediným zvukem je voda, kapající kdesi v dálce, nepravidelným rytmem, kapka za kapkou. Ale vždy chvilku potom, až dozní ta předchozí.

 "Přemýšlejte o tom, jak udělat co nejmenší bolest!" 

Přemýšlím o tom. Avšak ruce

jsou, jako byly, neobratné.

Slovo je neobratné jako pohled.

Bolest není menší, kde bych chtěl.

Pomoci chtěl bych, nepomohu.

Přemýšlím tiše v marné muce,

o neobratné lidské ruce.

*Viktor Dyk, Devátá vlna

Z okna pokoje vidím vlajku na protějším domě. Když se setmí, září ještě víc, ve světle reflektorů, vlající ve větru na všechny strany světa, hrdě vztyčená, v dešti. Už je samozřejmou součástí mého domova a svým zůsobem mě mrzí, že jí poslední dobou moc nevídám.

Je vlastně docela úsměvný, že nejlíp se píše, když má člověk trápení, když ho něco bolí. Jakmile se bouře uklidní, člověk začne dýchat volně a pravidelně jako vlny, které omývají břeh, nádech, výdech, snadno, přirozeně.

Terapie skončila. Protentokrát a snad už provždy

Od konce loňského léta jsem si myslela, že jej nic nepřekoná. Dlouho jsem pak měla pocit, že na něco čekám, že se nemohu pohnout z místa. No, tohle léto se sice začíná teprve rozjíždět, ale vypadá to na zajímavou jízdu, ačkoliv trochu jinym způsobem než vloni.

Věci se vážně neustále měněj. Posledních pár měsíců jsem si to opakovala jako mantru, která mi pomáhala udržet si jakýsi psychický standard. Věci se měněj, pořád. Jenže když je zrovna člověk s aktuálním stavem spokojenej, mantra najednou získává takovou lehce hořkou příchuť.

S A M S A R A

Nechci ubližovat lidem, na kterých mi záleží.