Léta pro mě mívají kromě teplého počasí svůj zvláštní význam, takovej pravidelnej životní bonus. Popsala bych to slovy "tady máš kočičko, aby ses náhodou nenudila". 

Je to zvláštní, vždy po takový době položit prsty na klávesnici.  Myšlenky se mi míhají hlavou dřív, než bych je byla schopna vůbec definovat. Myšlenky o všem a o ničem. Oboje je totiž přítomno zároveň. 

Myslela jsem si, že to bude horší. Ale mám najednou spoustu času - na sebe, na ostatní, na jiné věci. 

 Tak.  

V sobotu byl zimní slunovrat. Přestože nastává zima, budeme mít obě - já i země - víc touženého světla.  

 Trochu jsem se včera zasnila a vzpomínala. Vážně, už zase, Vánoce? Co všechno se stalo za ten jeden rok?  

Hyperaktivita vždy byla mezi známými a přáteli mým poznávacím znamením, mým specifikem. Občas mi tělo taktně naznačovalo, že bych měla odpočívat. Někdy jsem je poslouchala, jindy ne. Většinou spíš ne. Inu, tentokrát mi nedalo moc na výběr.   

Období tmy bývá vždy nejhorší, jako kdyby všechna radost ze světa odešla a vše pohltilo ticho. Jako v temné jeskyni, kde jediným zvukem je voda, kapající kdesi v dálce, nepravidelným rytmem, kapka za kapkou. Ale vždy chvilku potom, až dozní ta předchozí.

 "Přemýšlejte o tom, jak udělat co nejmenší bolest!" 

Přemýšlím o tom. Avšak ruce

jsou, jako byly, neobratné.

Slovo je neobratné jako pohled.

Bolest není menší, kde bych chtěl.

Pomoci chtěl bych, nepomohu.

Přemýšlím tiše v marné muce,

o neobratné lidské ruce.

*Viktor Dyk, Devátá vlna