Někdy mívám pocit, že život je důkladně propracovaná počítačová hra. Jeden den cvičím na rehabilitaci, další se houpu na lodi a pozoruji velryby, třetí den sedím v autě zaseknutém uprostřed islandské řeky na konci světa, další v sukýnce na pohovoru a po mrknutí oka jsem na koncertu Metallicy na Výstavišti. Počkat, ne, ten je až v dalším levelu, dnes večer...

 Nemusela jsem tentokrát čekat vůbec dlouho, abych se dozvěděla, že si mám opět udělat letní prázdniny. Abych popravdě řekla, bylo to mé tajné přání.

 Léta pro mě mívají kromě teplého počasí svůj zvláštní význam, takovej pravidelnej životní bonus. Popsala bych to slovy "tady máš kočičko, aby ses náhodou nenudila". 

Je to zvláštní, vždy po takový době položit prsty na klávesnici.  Myšlenky se mi míhají hlavou dřív, než bych je byla schopna vůbec definovat. Myšlenky o všem a o ničem. Oboje je totiž přítomno zároveň. 

Myslela jsem si, že to bude horší. Ale mám najednou spoustu času - na sebe, na ostatní, na jiné věci. 

 Tak.  

V sobotu byl zimní slunovrat. Přestože nastává zima, budeme mít obě - já i země - víc touženého světla.  

 Trochu jsem se včera zasnila a vzpomínala. Vážně, už zase, Vánoce? Co všechno se stalo za ten jeden rok?  

Hyperaktivita vždy byla mezi známými a přáteli mým poznávacím znamením, mým specifikem. Občas mi tělo taktně naznačovalo, že bych měla odpočívat. Někdy jsem je poslouchala, jindy ne. Většinou spíš ne. Inu, tentokrát mi nedalo moc na výběr.   

Období tmy bývá vždy nejhorší, jako kdyby všechna radost ze světa odešla a vše pohltilo ticho. Jako v temné jeskyni, kde jediným zvukem je voda, kapající kdesi v dálce, nepravidelným rytmem, kapka za kapkou. Ale vždy chvilku potom, až dozní ta předchozí.