"Wtf ?!" říkám si, když uslyším budík a rozlepím oko do černočerné ranní tmy. Cože je za den? Měsíc? Kam že to zase musím??? Všechny ty noční můry o tom, že jsem se nestihla naučit na zkoušku nebo státnici jsou opět realitou. "Vstávat do školy!" Vytáhnu sama sebe za nejbližší končetinu z postele poté, co jsem se do noci učila biomechaniku, biofyziku, anatomii, latinu, nebo nějaké jiné, velice podobné masochistické svinstvo. Proč to pro všechny živé i mrtvé bohy dělám?! Musela jsem se zbláznit (už zase). Jo, chodim do školy (už zase).

Vítej, bosorko, na fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT. Nechť je ti anatomický atlas lehký...

Život je jako voda - jediná jistota je, že se stále mění. Jednou bouřlivě razí cestu na povrch skrze zemi a skálu, víří písky v temných hlubinách oceánů, líně plyne krajinou vstříc mořím nebo staví bílé hory z ledu, jindy se v krystalech něžně snáší na naše zaneprázdněné hlavy. Můžeme se snažit ji zadržet a nebo se jí poddat a užívat si tu šíleně vzrušující jízdu, nebezpečnou svou nepředvídatelností. Pak se vám taky může stát, že vás známí nepoznaj, když stojíte naproti nim. To nevadí. Příště možná vy nepoznáte je. A bude to tak dobře, protože pohyb je esencí života. Pohyb a láska, která je nad tím vším a zároveň součástí a podstatou všeho.

 Musim vážně říct, že ten čas letí. Je tedy pravda, že si neustále vymýšlím nějaké potrhlosti, abych se náhodou nenudila, ale i tak mi přijdou tři mrknutí oka od začátku podzimu tak trochu mach 3 (turbo, jako v těch reklamách). Už se zase chystá léto a já připravuju nový itinerář, protože tentokrát jedem po svejch a pěkně vysoko. Tím myslím sever.

Samhain je pro mě vždy časem zastavení, jako kdybych se vymanila ze silného proudu dění a najednou se vznášela mimo prostor a čas, mrkajíc do tmy změkčené světlem svíček, do ticha s tlumenými ozvěnami. 

 Něco se děje tam vzadu v mojí hlavě. Slyším tikot, ozubená kolečka, cvakající zvučně do absolutního ticha, toho ticha, co ani nepíská. Skoro cítím, jako by měla za chvíli odbít celá. 

Někdy mívám pocit, že život je důkladně propracovaná počítačová hra. Jeden den cvičím na rehabilitaci, další se houpu na lodi a pozoruji velryby, třetí den sedím v autě zaseknutém uprostřed islandské řeky na konci světa, další v sukýnce na pohovoru a po mrknutí oka jsem na koncertu Metallicy na Výstavišti. Počkat, ne, ten je až v dalším levelu, dnes večer...

 Nemusela jsem tentokrát čekat vůbec dlouho, abych se dozvěděla, že si mám opět udělat letní prázdniny. Abych popravdě řekla, bylo to mé tajné přání.

 Léta pro mě mívají kromě teplého počasí svůj zvláštní význam, takovej pravidelnej životní bonus. Popsala bych to slovy "tady máš kočičko, aby ses náhodou nenudila". 

Je to zvláštní, vždy po takový době položit prsty na klávesnici.  Myšlenky se mi míhají hlavou dřív, než bych je byla schopna vůbec definovat. Myšlenky o všem a o ničem. Oboje je totiž přítomno zároveň. 

Myslela jsem si, že to bude horší. Ale mám najednou spoustu času - na sebe, na ostatní, na jiné věci.