Tak.  

V sobotu byl zimní slunovrat. Přestože nastává zima, budeme mít obě - já i země - víc touženého světla.  

 Trochu jsem se včera zasnila a vzpomínala. Vážně, už zase, Vánoce? Co všechno se stalo za ten jeden rok?  

Hyperaktivita vždy byla mezi známými a přáteli mým poznávacím znamením, mým specifikem. Občas mi tělo taktně naznačovalo, že bych měla odpočívat. Někdy jsem je poslouchala, jindy ne. Většinou spíš ne. Inu, tentokrát mi nedalo moc na výběr.   

Období tmy bývá vždy nejhorší, jako kdyby všechna radost ze světa odešla a vše pohltilo ticho. Jako v temné jeskyni, kde jediným zvukem je voda, kapající kdesi v dálce, nepravidelným rytmem, kapka za kapkou. Ale vždy chvilku potom, až dozní ta předchozí.

 "Přemýšlejte o tom, jak udělat co nejmenší bolest!" 

Přemýšlím o tom. Avšak ruce

jsou, jako byly, neobratné.

Slovo je neobratné jako pohled.

Bolest není menší, kde bych chtěl.

Pomoci chtěl bych, nepomohu.

Přemýšlím tiše v marné muce,

o neobratné lidské ruce.

*Viktor Dyk, Devátá vlna

Z okna pokoje vidím vlajku na protějším domě. Když se setmí, září ještě víc, ve světle reflektorů, vlající ve větru na všechny strany světa, hrdě vztyčená, v dešti. Už je samozřejmou součástí mého domova a svým zůsobem mě mrzí, že jí poslední dobou moc nevídám.

Je vlastně docela úsměvný, že nejlíp se píše, když má člověk trápení, když ho něco bolí. Jakmile se bouře uklidní, člověk začne dýchat volně a pravidelně jako vlny, které omývají břeh, nádech, výdech, snadno, přirozeně.

Terapie skončila. Protentokrát a snad už provždy